Přinášíme Vám fotoreport ze zřejmě nejkontroverznější stavby našeho okresu, Uherskohradišťské věznice, kam jsme se vydali 10. 9. 2017 při jejím vyjímečném otevření veřejnosti. I když tohle není přímo součástí činnosti Besedníků, doufám, že i Vás tahle „prohlídka“ a text zaujme (text naleznete pod fotkami).

Bohužel i tohle je součást naší historie.

Něco málo z dějin věznice

Samotná budova byla dokončena v roce 1897 a původně byla určena pro osoby s lehčími delikty. V období první republiky zde již byli drženi první „političtí vězni“, nutno však podotknout, že na základě demokratického práva za zločiny vzbouření a rušení veřejného práva v roce 1920.

První opravdu velký nápor zažila věznice až v době německé okupace. Gestapo ji využívalo od roku 1940, kdy převzalo část věznice pod svou správu. Následně se budova začala plnit členy odboje. Většina politických vězňů, zatčených gestapem, byla umístěna do tzv. zajišťovací vazby, během několika dnů byla ovšem přesunuta do větších věznic, většinou do Brna, nebo rovnou do koncentračních táborů v Německu. Nutné je podotknout, že výslechy a mučení vězňů se v této době neodehrávaly v budově věznice, ale v budově gestapa, která se od začátku okupace nacházela v budově mateřské školky na Komenského náměstí.

Po válce se situaci samozřejmě obrátila, již 1. května 1945 byl do věznice přesunut první nacistický zločinec, a to přímo starosta města. Tím byl německý občan Thomas Flassak (starosta v letech 1943 – 1945). Věznice se plnila lidmi na základě dekretu prezidenta Edvarda Beneše o trestním stíhání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů. Mimořádné lidové soudy během tří let vyřešily téměř 1200 žalovaných osob. Nejvyšší trest si odneslo 46 osob, přičemž prvním popraveným (popravovalo se ve vnitřním nádvoří věznice) byl Karel Ullrich, člen gestapa ve Zlíně. Popravy vysokých funkcionářů říše byly veřejné a podle dobového tisku hojně navštěvované

Vrcholná éra věznice, a ne v dobrém slova smyslu, začala až po roce 1948. Kromě kriminálních delikventů zde byli zavíráni hlavně státní vězni, v dnešní době označováni jako političtí. Věznicí prošli od nástupu komunismu stovky lidí, nejvíce v počátečním období do roku 1952, kdy zde byli vyslýcháni, a na soud čekali například příslušníci protikomunistických odbojových organizací Hory Hostýnské a Světlana. Pět z nich bylo také popraveno na nádvoří hradišťské věznice (podzim 1950 – jaro 1951) Další popravy se zde již nekonaly. Hradišťské obyvatelstvo si díky nehoráznému štěkotu psů před popravami vždy říkalo, že opět někoho pověsili, a dávalo najevo svůj nesouhlas. Tím byly další popravy přesunuty do Brna.

S věznicí bývají bohužel spojeny i kruté výslechy. Časté byly bohužel výslechy za pomoci elektrického proudu. Již v roce 1949 nechal předseda státního soudu v Brně JUDr. Horňanský vyšetřit lékařem 60 vězňů. Podle závěrečné lékařské zprávy se našly na 13 z nich popáleniny díky elektrickému proudu. Ačkoliv šlo o velmi závažné zjištění, byl JUDr. Horňanský varován tehdejším ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou, aby dále nezasahoval do vyšetřování StB! Kromě řady svědectvi samotných vězňů se k „nestandartním“ metodám výslechů přiznali i vyšetřovatelé: „Vyšetřování elektrickým proudem spočívalo v tom, že na půdě v oddělené místnosti bylo normální vedení ze zásuvky elektrického proudu vedeno do plechové destičky, která se dávala vyšetřovaným do bot,“vypověděl před krajskou prokuraturou v roce 1956 Alois Grebeníček.

Po státní reorganizaci krajské správy v roce 1960 byla agenda krajského soudu přenesena do Brna a věznice byla zrušena. Poté byla budova částečně využívána ministerstvem vnitra částečně jako kanceláře prostory, částečně jako sklady.

Po doslova X jednáních, co by z budovy mohlo být, se až po roce 2000 zrodil nápad, udělat z budovy muzeum totality. Díky slibům našich nejrůznějších vlád, z doslova jakéhokoliv politického spektra, to stále není jisté! Budova byla postavena jako vězení, a má tuhé základy, ale zub času se do ní každým rokem více a více zakousává.

Zdi této budovy zažily tolik lidské krutosti, že můžou vyprávět i našim dětem, jaký člověk může být. Nevím, který chytrý pán to kdysi napsal, ale bylo tam něco v tomto smyslu „Ti, co neznají svou historii, jsou povinni ji opakovat“!

Ukažme i našim dětem tuhle šílenost, jelikož následně ji nebude muset nikdo další absolvovat!

Pokud by jste chtěli podpořit důstojné zachování věznice a její opravu, podepište prosím petici zde.

Adam Kunovský

Besedníci Šumice

V článku byly použity dokumenty města Uh. Hradiště a výpovědi očitých svědků

*I když to jde těžko, fotky jsem zkoušel popisovat s nadhledem…